Blog o životě, lásce a vztazích

Registrované partnerství je veřejnoprávní institut platný v českém právním systému od roku 2006, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Při schvalování byl všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, zastánci tradiční rodiny naopak za ohrožení konzervativních hodnot.

Jde o úředně uzavřený svazek, který má některé rysy obdobné manželství, obsahem práv a povinností však spíše blížící se úrovni neinstitucionalizovaného vztahu druh-družka. Z některých hledisek je stavěn na roveň obdobným, byť někdy odlišně pojmenovaným zahraničním institutům. Např. takový svazek uzavřený v jiném státě je překážkou pro uzavření registrovaného partnerství v České republice; stejně tak jako uzavření manželství. Naopak zákonem zavedené registrované partnerství z formálního hlediska nebrání žádné z dosud běžných neregistrovaných forem soužití.

Manželství vylepšuje finanční, psychologický a fyzický prospěch a děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou rodičů v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi. Státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství je založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu.

Registrované partnerství v ČR mohou uzavřít dvě dospělé osoby stejného pohlaví (dvě ženy nebo dva muži), z nichž aspoň jedna má české státní občanství. Uzavírá se před pověřeným matričním úřadem (vždy jen jeden v kraji, partnerství osob bez trvalého pobytu v ČR registruje Úřad městské části Brno-střed)). Partneři před úřadem činí prohlášení, které může, ale nemusí proběhnout veřejným a slavnostním způsobem. Úřad pak provede zápis do knihy registrovaného partnerství a vydá doklad o registrovaném partnerství. Tento stav se partnerům zapisuje i do občanského průkazu. Uzavření partnerství brání trvající manželství nebo registrované partnerství některého z partnerů. Partnerství zaniká úmrtím nebo zrušením na základě rozhodnutí soudu, a to po dohodě nebo na žádost jednoho z partnerů.

Rozvod či rozloučení manželství představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti.

Některé náboženské společnosti a církve rozvod zcela zakazují (římskokatolická církev), jiné je připouští jen za výjimečných okolností (pravoslaví), další se k nim staví velmi benevolentně. Někdy nejsou možnosti k rozvodu rovné – některé větve islámu umožňují muslimovi rozvést se formou SMS oznamující manželce, že je konec, zatímco pro ženy je rozvod prakticky nedostupný.

V závislosti na převažujících kulturních a náboženských zvycích v různých státech tak existují různé právní modely řešení rozvodů – na přísně katolické Maltě rozvod nemají, v liberální a agnostické České republice je poměrně dostupný. V militantně islámské Saúdské Arábii je rozvod jednoduchý pro muže a takřka nedosažitelný pro ženy.

Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem rozsáhlé a oboustranně zničující soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného.

Římskokatolická církev považuje manželství za svátost doživotně (resp. do smrti manžela) zavazující a nezrušitelnou („co Bůh spojil,ať člověk nerozlučuje“; „dokud nás smrt nerozdělí“). Kanonické právo římskokatolické církve nezná proto rozvod v tom smyslu slova, v jakém existuje například v českém právu. Pokud používá slovo rozvod, má na mysli „odluku manželů“, což je defakto rozhodnutí příslušných církevních orgánů akceptující fakt, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život, a přijímající a do jisté míry morálně ospravedlňující situaci, kdy si sezdaní dále vzájemně neplní své manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku.

Manželství je právní a společenská instituce, která tvoří legislativní základ pro rodiny. Tradice manželského obřadu, práva a povinnosti v manželství, způsob výběru partnera, počet a pohlaví partnerů i právo vstoupit do manželství se mohou lišit v závislosti na kultuře. Dlouhodobě je manželství ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí.

V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým soužitím dvou osob různého pohlaví, které je založeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem. Jeho hlavním účelem je dle zákona založení rodiny a řádná výchova dětí, tedy biologická a výchovná funkce. Jde o institut veřejného práva.

Manželství obvykle přináší práva a povinnosti manželům, které se týkají výchovy dětí, společného vlastnictví, sexuálního chování, příbuzenských vazeb, členství v kmeni, vztahu ke společnosti, dědictví a lásce. Ve specifických případech manželství též ustanovuje právní otcovství dítěte ženy nebo právní mateřství dítěte otce. Manželství je tradičně jedním z požadavků na založení rodiny, o což se opírá i fungování společnosti. Manželství tedy neslouží pouze manželskému páru, ale též zájmům dětí a společnosti, jíž jsou součástí.

V židovství, islámu a křesťanství je manželství tradičně nezbytným požadavkem pro pohlavní styk. Sexuální vztahy před manželstvím tedy nejsou těmito náboženstvími podporovány, neboť jsou považovány za smilstvo. Ještě menší přízni se těší sexuální vztahy mimo manželství (cizoložství, nevěra) jakožto porušení manželské věrnosti.

Manželství končí smrtí jednoho z manželů, soudním prohlášením manžela za mrtvého nebo rozvodem. Dalším způsobem je anulace manželství, jíž se domnělé manželství prohlásí za neplatné od počátku.

Sexuální orientace (někdy též sexuální zaměření, sexuální preference, erotické zaměření, erotická preference) obvykle označuje trvalou, sexuální, citovou anebo romantickou náklonnost k mužům, ženám či oběma pohlavím. Vztahují se též k osobní a sociální identitě jednotlivce založené na této náklonnosti, chování a členství v komunitě ostatních, kteří je sdílejí. Ačkoliv sexuální orientace náleží do spektra od výhradně heterosexuální až po výhradně homosexuální, je obvykle diskutována ve třech kategoriích: heterosexuální (mající náklonnost převážně nebo výhradně k osobám opačného pohlaví), homosexuální (mající náklonnost převážně nebo výhradně k osobám stejného pohlaví) a bisexuální (mající výraznou náklonnost k mužům i ženám).

Sexuální orientace je obvykle diskutována jako charakteristika jednotlivce podobně jako biologické pohlaví, pohlavní identita nebo věk. Tato perspektiva je neúplná, protože sexuální orientace je vždy definována vztahem a nevyhnutelně zahrnuje vztah s jinými osobami. Ve skutečnosti jednáním nebo touhou k jednání s jinou osobou jednotlivec vyjadřuje svou heterosexualitu, homosexualitu nebo bisexualitu. To zahrnuje například držení se za ruce nebo polibek jiné osoby. Tím je sexuální orientace zcela spjata s blízkým osobním vztahem, jenž lidské bytosti utváří s dalšími, aby naplnily své potřeby lásky, oddanosti a intimity. Kromě sexuálního chování toto pouto zahrnuje nesexuální tělesné náklonnosti mezi partnery, sdílené cíle a hodnoty, vzájemnou podporu a pokračující vazbu.

Obecně jsou rozlišovány zejména sexuální orientace heterosexuální, tedy výhradní nebo převažující náklonnost k osobám odlišného pohlaví, a homosexuální, tedy náklonnost k osobám stejného pohlaví. Jako heterosexualita je tedy označována zejména mužská gynekofilie a ženská androfilie, jako homosexualita se označuje zejména mužská androfilie a ženská gynekofilie. V některých teoriích je za další orientaci považována bisexualita, náklonnost k osobám obou pohlaví. Jiné teorie předpokládají náklonnost k oběma pohlavím u většiny osob a za sexuální orientaci považují převahu jedné z těchto náklonností i tehdy, je-li opačná náklonnost jen o málo slabší. U většiny lidí je silnější heterosexuální orientace, mají tedy výlučně nebo převážně erotické zaměření na osoby opačného pohlaví.

Emoce (z lat. e-motio, pohnutí) jsou psychologické procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými pojevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci. Vyvolávají a ovlivňují pak další psychologické procesy. Lze u nich zjišťovat přibližování či vzdalování, intenzitu a dobu trvání. Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížněji ovlivnitelné. Emoce se poměrně snadno přenášejí na ostatní (panika, pláč na pohřbech, neutišitelný smích apod.) Silné emoce mohou poškodit zdraví nebo dokonce přivodit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu.

Vlastnosti emocí

• subjektivita – na stejné situace mohou různí jedinci odpovídat různými a různě intenzivními emocemi (např. hněv nebo strach), pokud někdo reaguje výrazně odlišnou emocí než ostatní, zpravidla k tomu dochází z důvodu intoxikace (alkohol, drogy), poškození mozku nebo duševní choroby; pokud se u někoho nedostavují emoce, mluví se o apatii, lhostejnosti,
• spontánnost – emoce se spouštějí samovolně, s nízkou možností jejich ovlivnění rozumem,
• předmětnost – emoce se vztahují ke konkrétnímu zážitku (tím se liší od nálady, která je spíše nezacílená),
• aktuálnost – emoce se odehrávají bezprostředně, okamžitě,
• polarita – emoce lze zpravidla umístit na dimenzi libost – nelibost, jen někdy jsou nevyhraněné, ambivalentní (příjemný strach),
• vliv na paměť – emoční stavy mají vliv na paměťové procesy, pokud je nějaký údaj spojen s určitou emocí (pozitivní i negativní), jedinec si ho snáze zapamatuje; velmi silná emoce může schopnost zapamatování naopak snížit (úlek, vztek).

Svatba (lidově též veselka, z pohledu ženy vdavky, z pohledu muže ženitba) je v mnoha kulturách obřad spojený se vstupem dvou lidí do manželského stavu. Je složena z rituálů, částečně předepsaných zákonem, a tradičních zvyklostí. Žena vstupující do manželství je označována jako nevěsta, muž jako ženich.

V některých zemích se vyskytují případy, kdy ke svatbě dochází s cizinci za úplatu, za účelem rychlého získání trvalého pobytu. Stát je pak nucen provádět restriktivní opatření, obvykle zpřísnění podmínek oddání takového páru.

U svatby v českých podmínkách je nutno rozlišovat církevní sňatek a sňatek civilní, jejichž platnost nebývaly vždy zcela rovnocenné.

O svatbách a sňatcích pojednává velké množství literárních, literárně-dramatických a audiovizuálních děl. Některé romantické či rodinné filmy okamžikem svatby končí svůj příběh, za všechny jmenujme české filmy Kam čert nemůže, Partie krásného dragouna nebo britský film Notting Hill.

Vybrané příklady jsou zde uvedeny podle zjevného názvu díla.

Slovo láska má širokou škálu významů, od bytostně důležitého vztahu (láska mezi dvěma lidmi, vlastenectví jako láska k vlasti) po vyjádření spokojenosti nad chvílí zábavy („Miluji ten film“). Termín „láska“ může popisovat intenzivní pocit náklonnosti nebo emocionální stav, často mezi osobami, zvláště mezi mužem a ženou, mužem a mužem či ženou a ženou a zároveň i odpovídající postoje a jednání. Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejdůležitějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů.

Je mnoho druhů lásky. Láska existuje ve všech kulturách, avšak liší se formy jejích projevů i způsob jejího pojmenování a interpretace. Význam pojmu se velmi liší i v individuálních pojetích jednotlivými lidmi, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a osobní zkušenosti. Přesto bylo učiněno mnoho pokusů, jak lásku definovat.

Interpersonální láska je láska mezi dvěma nebo více lidmi (páry, členy rodiny, přáteli atd.) a znamená mnohem víc, než jen že se někdo někomu velmi líbí. Láska může být jak reciproční (vzájemná), tak i jednostranná (neopětovaná). Láska může být projevována i mimo rámec bezprostředního osobního vztahu, například různými dary nebo dobrovolnictvím.

Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla – tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme.