Blog o životě, lásce a vztazích

Sexuální orientace (někdy též sexuální zaměření, sexuální preference, erotické zaměření, erotická preference) obvykle označuje trvalou, sexuální, citovou anebo romantickou náklonnost k mužům, ženám či oběma pohlavím. Vztahují se též k osobní a sociální identitě jednotlivce založené na této náklonnosti, chování a členství v komunitě ostatních, kteří je sdílejí. Ačkoliv sexuální orientace náleží do spektra od výhradně heterosexuální až po výhradně homosexuální, je obvykle diskutována ve třech kategoriích: heterosexuální (mající náklonnost převážně nebo výhradně k osobám opačného pohlaví), homosexuální (mající náklonnost převážně nebo výhradně k osobám stejného pohlaví) a bisexuální (mající výraznou náklonnost k mužům i ženám).

Sexuální orientace je obvykle diskutována jako charakteristika jednotlivce podobně jako biologické pohlaví, pohlavní identita nebo věk. Tato perspektiva je neúplná, protože sexuální orientace je vždy definována vztahem a nevyhnutelně zahrnuje vztah s jinými osobami. Ve skutečnosti jednáním nebo touhou k jednání s jinou osobou jednotlivec vyjadřuje svou heterosexualitu, homosexualitu nebo bisexualitu. To zahrnuje například držení se za ruce nebo polibek jiné osoby. Tím je sexuální orientace zcela spjata s blízkým osobním vztahem, jenž lidské bytosti utváří s dalšími, aby naplnily své potřeby lásky, oddanosti a intimity. Kromě sexuálního chování toto pouto zahrnuje nesexuální tělesné náklonnosti mezi partnery, sdílené cíle a hodnoty, vzájemnou podporu a pokračující vazbu.

Obecně jsou rozlišovány zejména sexuální orientace heterosexuální, tedy výhradní nebo převažující náklonnost k osobám odlišného pohlaví, a homosexuální, tedy náklonnost k osobám stejného pohlaví. Jako heterosexualita je tedy označována zejména mužská gynekofilie a ženská androfilie, jako homosexualita se označuje zejména mužská androfilie a ženská gynekofilie. V některých teoriích je za další orientaci považována bisexualita, náklonnost k osobám obou pohlaví. Jiné teorie předpokládají náklonnost k oběma pohlavím u většiny osob a za sexuální orientaci považují převahu jedné z těchto náklonností i tehdy, je-li opačná náklonnost jen o málo slabší. U většiny lidí je silnější heterosexuální orientace, mají tedy výlučně nebo převážně erotické zaměření na osoby opačného pohlaví.

Emoce (z lat. e-motio, pohnutí) jsou psychologické procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými pojevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci. Vyvolávají a ovlivňují pak další psychologické procesy. Lze u nich zjišťovat přibližování či vzdalování, intenzitu a dobu trvání. Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížněji ovlivnitelné. Emoce se poměrně snadno přenášejí na ostatní (panika, pláč na pohřbech, neutišitelný smích apod.) Silné emoce mohou poškodit zdraví nebo dokonce přivodit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu.

Vlastnosti emocí

• subjektivita – na stejné situace mohou různí jedinci odpovídat různými a různě intenzivními emocemi (např. hněv nebo strach), pokud někdo reaguje výrazně odlišnou emocí než ostatní, zpravidla k tomu dochází z důvodu intoxikace (alkohol, drogy), poškození mozku nebo duševní choroby; pokud se u někoho nedostavují emoce, mluví se o apatii, lhostejnosti,
• spontánnost – emoce se spouštějí samovolně, s nízkou možností jejich ovlivnění rozumem,
• předmětnost – emoce se vztahují ke konkrétnímu zážitku (tím se liší od nálady, která je spíše nezacílená),
• aktuálnost – emoce se odehrávají bezprostředně, okamžitě,
• polarita – emoce lze zpravidla umístit na dimenzi libost – nelibost, jen někdy jsou nevyhraněné, ambivalentní (příjemný strach),
• vliv na paměť – emoční stavy mají vliv na paměťové procesy, pokud je nějaký údaj spojen s určitou emocí (pozitivní i negativní), jedinec si ho snáze zapamatuje; velmi silná emoce může schopnost zapamatování naopak snížit (úlek, vztek).

Slovo láska má širokou škálu významů, od bytostně důležitého vztahu (láska mezi dvěma lidmi, vlastenectví jako láska k vlasti) po vyjádření spokojenosti nad chvílí zábavy („Miluji ten film“). Termín „láska“ může popisovat intenzivní pocit náklonnosti nebo emocionální stav, často mezi osobami, zvláště mezi mužem a ženou, mužem a mužem či ženou a ženou a zároveň i odpovídající postoje a jednání. Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejdůležitějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů.

Je mnoho druhů lásky. Láska existuje ve všech kulturách, avšak liší se formy jejích projevů i způsob jejího pojmenování a interpretace. Význam pojmu se velmi liší i v individuálních pojetích jednotlivými lidmi, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a osobní zkušenosti. Přesto bylo učiněno mnoho pokusů, jak lásku definovat.

Interpersonální láska je láska mezi dvěma nebo více lidmi (páry, členy rodiny, přáteli atd.) a znamená mnohem víc, než jen že se někdo někomu velmi líbí. Láska může být jak reciproční (vzájemná), tak i jednostranná (neopětovaná). Láska může být projevována i mimo rámec bezprostředního osobního vztahu, například různými dary nebo dobrovolnictvím.

Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla – tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme.